Hana

Říct, že toto je hezká kniha dost dobře nejde. Ta kniha je šílená. Je plná zla, zlosti – odosobněného, i osobního. Je plná postav, které mají nějakou svou představu o životě, která se však střetává se zběsilým letem dějin. <br /><br />Celé se to ale motá kolem titulní postavy, přestože zpočátku se zdá, že Hana bude jen jednou z mnoha postav. Čím více příběh pokračuje, tím sílí její význam a stává se, po právu, postavou nejen titulární, ale hlavní. Každá ze tří částí je vyprávěna jinou postavou a každá se vlastně odehrává v jiné době. <br /><br />Alena Mornštajnová má lehké pero a nebývalou schopnost vyprávět příběh tak, že se s otevřením knihy okamžitě stanete jeho součástí. Bohužel je stejně sugestivní i při líčení hrůz, které potkaly hlavní hrdinku a tak celou druhou knihu budete zažívat pocity, které mají do „hezkého počtení“ opravdu daleko. <br /><br />Kniha svou úvodní lehkostí svádí k tomu, aby byla vnímána jako odpočinkové čtení do vlaku, na pláž nebo jako vítaný doplněk mateřské dovolené. Svou druhou částí ovšem kniha dává čtenáři facku a nutí ho prožívat to, co na začátku nečekal. <br /><br />Přesto si myslím, že takových knih je třeba. A když už taková kniha vznikne, měla by ukrývat jazykový a stylistický klenot. Soudím, že Aleně Mornštajnové se to velmi povedlo.

Je 20 hodin a 23 minut a já jsem právě dočetla poslední stránku... a chce se mi brečet, na hrudi cítím hroznou tíhu, tahle kniha... dávám pět hvězdiček a přitom bych nejraději celý tenhle příběh hned zapomněla. <br /><br />Ten způsob, jakým je tahle kniha napsaná je skvělý, jakoby všechny ty postavy stály kousek ode mě... ale ta tíhá, která po celou dobu leží na Haně... nějak se jí teď nemůžu sama zbavit.

Nemám slov. Bylo to prostě skvělý. Slzy taky byly.

A very solid family drama with quite realistic characters and interesting story.

<i> <b>„Моите очи бяха видели толкова много, че се бяха скрили дълбоко, дълбоко в очните ями и бяха покрити от тежките клепачи...<br /><br />„Госпожице Ханичка....“<br /><br />Да, някога бях госпожица Ханичка. А после се превърнах в жълта звезда, в транспортен номер седемдесет и девет, във временен жител на Терезин, а накрая в шестцифрено число в Освиенцим“</b></i> <br /><br />Ето това е една от книгите, за които ми се иска да изкрещя : "Хей, хора, прочетете я! Уникално, не, просто нечовешки добра е!“. За тези книги в Goodreads си имам специален рафт „All-Five-Stars” , защото понякога не е достатъчно само да сложиш петте звезди на книги, които са НАД тази оценка.<br />„Хана“ е разтърсваща сага за семейство чешки евреи преди, по време на и след Втората световна война. Бих определила книгата като много "женска", тъй като повечето герои са жени и по това до някъде напомня на "Полубрат". Мъжките персонажи, доколкото изобщо присъстват, или умират рано и абсолютно нелепо, или са живи, но бледи и безпомощни сенки, или заминават в чужбина пред надвисналата опасност от война, или са колебливи мухльовци-опортюнисти, на които (честно!) ти се иска да им фраснеш една по муцуната.<br /><br />За сметка на тях женските образи са ярки, силни, запомнящи се. <br />Главният образ, около който гравитира цялото действие, е , разбира се , Хана – обикновено еврейско девойче от малкото градче Мезиржичи в Моравия, имало участта да се роди в сложно време. Хана и нейната майка Елза са движещата сила на цялото действие. Техните избори, съмнения, нереализирани очаквания и несбъднати надежди са определящото в този роман. Всъщност като се замисля това е роман за силата на избора и за трагичните последствия, които може да има той. <br /><br />Хана, Елза, Роза, Мира... Всички те са пълнокръвни образи, докато четеш книгата наистина живееш и страдаш с тях. Дори и второстепенните героини като баба Грета, Ивана Житкова, Людмила Караскова, Ярка са и��градени така, че ти остават в съзнанието. <br /><br />Войната... Да, тя присъства, но стои до голяма степен някак зад кадър. Макар, че е времевият фон, на който се развива действието, ужасите ѝ са предадени на много по-фино ниво, отколкото в другите книги,които съм чела за Втората световна война. Тук хитлеристите не присъстват или по-скоро присъстват, но някак безплътно, звуково (<i>Schnell! Schnell!</i>). Жестокостите на войната са предадени преди всичко чрез отношенията между лагеристките в Терезин, оскотели от глад и нечовешки условия до тотална деградация на личността...<br /><br />Това е и роман за завръщането на оцелелите от ада. На беззъбите, на побелелите едва на 26 години мъченици, на уморените човешки развалини... За степента на способност или неспособност да забравиш преживяното, да се върнеш към нормалността, да се впишеш в едно общество, което никога няма да разбере ужасът на това, през което си минал.<br /> <br />Изключително човешка книга! Книга , в която няма нищо излишно, нито ред, нищо, за което да си кажеш – Ето това можеше да е другояче. <br />Литература на изключително високо ниво!<br /><br />Това е най-добрата книга, която прочетох през тази година за момента.

Wer meint, alle Geschichten vom Holocaust seien schon erzählt und sich irgendwie im Prinzip total ähnlich, der wird mit diesem Roman wieder einmal eines Besseren belehrt. Ich bin restlos begeistert und total hingerissen von dieser Familientragödie, die auf wahren Begebenheiten basiert. Es verwundert überhaupt nicht, dass diese bei ihrem erstmaligen Erscheinen 2017 auf Tschechisch zu einem Bestseller avancierte. Nun wurde sie auch endlich ins Deutsche übersetzt.<br /><br />Die Leser werden unvermittelt ins Jahr 1954 mitten in eine Katastrophe geworfen. Was für eine furchtbare Eröffnung eines Romans! Das Mädchen Mira wird am Geburtstag der Mutter bestraft, weil es am Fluss gefährlich mit dem Eis gespielt hat und hineingefallen ist. Sie darf die Festtagsmehlspeise nicht essen. Diese war leider mit Bakterien vergiftet, hat bei der Familie Typhus ausgelöst und fast alle sterben: Vater, Mutter, Geschwister Tante, alle müssen ins Krankenhaus und plötzlich ist die Protagonistin ganz allein.<br /><br />Sie kommt bei der Freundin ihrer Mutter unter, deren zwei Kinder sie mobben und sogar beseitigen wollen. Auch der Mann der netten neuen Pflegemutter will sie überhaupt nicht haben, er hegt einen unglaublichen Groll gegen sie, den sie sich nicht erklären kann. Als die Situation in der Pflegefamilie eskaliert, kommt heraus, dass nicht nur die Protagonistin Mira, sondern auch Tante Hana das Typhusmassaker überlebt hat. Nun muss Mira sehr widerstrebend bei der komischen Tante Hana leben, die nach Monaten gesundet ist.<br /><br />Allmählich wird klar, warum Tante Hana so wunderlich ist. Sie hat ein derart tiefes Trauma, das sie kaum ihr Leben bewältigen lässt und eine tätowierte Nummer am Arm: Sie war im KZ. Mira arrangiert sich allmählich über die Jahre mit Hana und ihren psychischen Problemen, fast sorgt die Nichte für die erwachsene Tante, als wäre sie ein unmündiges Kind. Als Mira nach Jahren in der Schule wieder auf die zwei Kinder der Pflegemutter trifft, ist das Mädchen noch immer ein böser Mensch und eine waschechte Antisemitin, der Bruder wird aber ihr Geliebter. Der ehemalige Pflegevater ist strikt gegen diese Beziehung.<br /><br />Im Folgenden beginnt die tragische Lebensgeschichte Tante Hanas und der gesamten Familie von Mira. In einer Rückblende werden die Jahre ab 1933 aufgerollt, als Hana und ihre jüngere Schwester Rosa noch wohlhabende, hübsche, lebenslustige junge Mädchen mit hochfliegenden Plänen sind und sich in Tschechien durch Adolf Hitler allmählich alles ändert. Der Antisemitismus und dadurch der Druck auf die jüdische Familie steigt enorm, einige erkennen die Gefahr, Hanas Mutter will sie anfänglich nicht wahrhaben.<br /><br />Als die Mutter sich endlich entschließt, zu emigrieren, hat sich Hana unsterblich in Jaroslaw verliebt, der sie angeblich heiraten will. Aus diesem Grund und in jugendlichem Leichtsinn verbummelt sie den Passantrag für ihre Schwester Rosa, sie will nicht nach England auswandern, sondern ihren Liebsten ehelichen. Dadurch, dass die tschechischen Juden durch die Situation in Deutschland ja schon antizipieren konnten, was passieren wird und sie der Holocaust nicht so wie ein Keulenschlag traf, gibt es da noch eine weitere, besondere Form von Schuld der Opfer, nämlich jene, die Familie ins Unglück gestürzt zu haben, weil man egoistisch und bequem war und nicht wahrhaben wollte, was passieren wird. Dieser Schuld muss sich Hana zusätzlich stellen: alle bis auf ihre Schwester Rosa, die den Holocaust gut überlebt hat, durch ihre Verschleppungstaktik mit dem Pass in den Tod geschickt zu haben.<br /><br />Die wesentlich größere Schuld trifft aber Hanas Liebsten, einen unsäglichen Feigling und Lügner, der schon zu Beginn, als sich die Zeiten ändern, nichts mehr mit einer Jüdin zu tun haben wollte, ihr aber dennoch Liebe und Unterstützung vorgaukelte und sie bezüglich Heiratsversprechen hinhielt. Heimlich hat er sich schon längst aus der Beziehung verabschiedet, er erfindet Ausflüchte, warum er sie nicht besuchen kann und hat sich hinter ihrem Rücken bereits mit ihrer besten Freundin verlobt, die keine Jüdin ist.<br /><br />Es ist so rührend und herzzerreißend zu lesen, wie an Hana das Pech und der Fluch klebt, all ihren Liebsten und sogar den wahren Freunden den Tod zu bringen, aber selbst immer wie durch ein Wunder zu überleben. Das ist kein Glück, sondern eine besondere Plage. Nach der Befreiung aus dem Konzentrationslager ist es vor allem diese Schuld, mit der die Tante nicht zurechtkommt und die sie komplett erstarren lässt.<br /><br />Das war nun noch nicht die gesamte Geschichte, denn die Verwicklungen in der winzigen Kleinstadt, die Beziehungsgeflechte und die schicksalhaften Episoden, gehen noch viel weiter, als es ursprünglich erscheint. Fast könnte man meinen, in diesem Roman wurde dramaturgisch derart unglaubwürdig an der Schicksalsschraube gedreht, um die Geschichte durch Übermaß an Tragödie noch mehr zu dramatisieren. Wenn dann aber offenbar wird, dass dieser Roman auf wahren Gegebenheiten basiert, kann man nur noch feststellen, die wahren Dramen schreibt eben das Leben. Als alles aufgedeckt wird und alle Handlungsstränge zusammenwachsen, nachdem die gesamte Story noch furchtbarer wird, als sie ohnehin durch den Holocaust schon war, überwindet die nun alte Tante Hana in der Gegenwart ihren Fluch und ihr schreckliches Trauma und beschert dem Roman auch noch ein kleines Happy End zusammen mit ihrer Nichte Mira.<br /><br />Neben der grandiosen persönlichen Familiengeschichte beleuchtet der Roman auch punktgenau das Leben und das Kippen der politischen Stimmung in der beschriebenen tschechischen Kleinstadt. Verdeckter Antisemitismus und offener Judenhass, anständige, mutige Menschen die versuchen, Juden zu retten, Kollaborateure und Kriegsgewinnler, glühende Nazis und Duckmäuser zeichnen einen detaillierten Mikrkosmos der Kriegszeit in Tschechien, der bis in die Gegenwart und den wieder aufkeimenden Antisemitismus zu Zeit des Ostblocks reicht. Sprachlich überzeugt dieser Roman zudem vollends, ein Lob auch an die sehr gute Übersetzung (deren Urheberin der Wieser Verlag immer sehr charmant und wertschätzend gleich unter der Beschreibung der Autorin recht ausführlich mit Biografie erwähnt).<br /><br /><b>Fazit:</b> Sensationell! Großartig! Dramatisch! Glaubwürdig! Berührend! Wichtig! Ein Roman über den Holocaust und dessen Folgen, den die Welt unbedingt noch gebraucht hat. Für mich ein absoluter Buchstoffhöhepunkt dieses Jahr.

Neuvěřitelná kniha, kterou by si měl každý povinně přečíst.

K Haně jsem přistupovala s ohromným očekáváním, to je třeba zdůraznit hned na začátku. Po tolika nadšených reakcích jsem měla dojem, že se musí jednat o knížku, která mě zkrátka a dobře emočně rozloží. O něco, na co budu vzpomínat ještě v 80 ve své letní rezidenci na Marsu.<br /><br />A ono... ne tak docela.<br /><br />Hana je bezpochyby zajímavě a čtivě napsaná. Obě hlavní postavy jsou sympatické, a čtenáři přirostou k srdci. Zároveň se jedná o knihu zpracovávající velmi silná a emočně náročná témata, a některé pasáže se opravdu nečtou lehce. <br /><br />Na druhé straně se nemohu zbavit dojmu, že Hana nijak zásadně nevybočuje z řady jiných románů zabývajících se problematikou holocaustu, a navzdory velmi čtivému způsobu vyprávění si v této literární kategorii vybavuji hned několik knih, které na mě zapůsobily více. <br /><br />Dlouho jsem přemýšlela, čím to bylo. Tím, že se v knize i přes popisovanou problematiku neobjevila ani jedna extrémně násilná scéna (jako například v knize Smrt je mým řemeslem)? Ne, to nebude ono. I když se autorka při popisu utrpení v koncentračním táboře vyvarovala popisu extrémních situací, výsledek je tíživý až až.<br /><br />Nebo je to tím, že prakticky od prvních několika kapitol víme, jak to s Hanou a ostatními dopadne? I to jsem nakonec zavrhla. Právě určitá nelinearita vyprávění pro mě totiž nakonec příběh vynáší k lehkému nadprůměru. Vlastně za nejsilnější moment knihy považuji posledních několik stran, kdy dojde k odhalení, které vrhá úplně nové světlo na první část příběhu. <br /><br />Osobně si myslím, že největším problémem Hany je obrovský záběr náročných témat, která se snaží zpracovat na poměrně malém prostoru.<br /><br />- Tyfová epidemie<br />- Holocaust<br />- Ztráta blízkých<br />- Vztah Mira x Hana<br /><br />Snahou obsáhnout vše nakonec dochází k tomu, že ani jedno z témat nedostává dostatek prostoru. Situaci komplikuje i to, že se příběh zaměřuje na několik generací, a jedná se tak o jakousi rodovou ságu na velmi omezeném počtu stran. Ve výsledku to vytváří dojem, jako byste osudy postav, jakkoli pohnuté, sledovali z rychlíku. <br /><br />Osobně bych si Hanu pravděpodobně výrazně více užila, pokud by byly její tři části rozděleny do tří samostatných románů. Tak, aby v té sérii tragédií dostali více prostoru taky lidé.<br /><br />Knihy na podobné téma, které (osobně) doporučuju více:<br /><br />Peníze od Hitlera od Radky Denemarkové<br />Zvuk slunečních hodin od Hany Andronikové.

Osim što je ovo priča o holokaustu, sudbina je ta koja ima važnu ulogu u cijeloj priči koja je zapetljala živote i dokazala koliko je bitna za širu okolinu, ne samo za osobu čijeg se života tiče. Što se sve desilo, kome, kako i zašto u teškim vremenima samim po sebi, te da doznate o čemu „baljezgam“, predlažem da potražite sami između ovih korica i oduševite se poput mene.<br /><br />Cijeli osvrt pronađite ovdje: <a target="_blank" rel="noopener nofollow" href="https://knjige-u-svom-filmu.webador.com/recenzije-stranih-knjiga/738878_recenzija-knjige-hana">https://knjige-u-svom-filmu.webador.c...</a>

Kamēr cilvēkos dzīvo stāsti, tie jāizstāsta. Stāsti par to, ka cilvēki izsūtījuma apstākļos varbūt pat gribēja nomirt, bet nemācēja. Varbūt paši neticēja, cik stipri ir. Daži – tik stipri, ka atgriezās. Kā Hana, čehu rakstnieces Alenas Mornštajnovas grāmatas “Hana” titulvarone, kuru patiesībā būtu pretrunīgi raksturot kā stipru, jo no izsūtījuma viņa atgriezās tik salauzta, cik salauzts dzīvs cilvēks var būt. Un tomēr... dzīvoja.